O chování k dětem

Dnes jsem po ranním cvičení začala uklízet  a přitom se podívala nad dětské hřiště před domem a bylo to - Vesmírná pošta. Hodně se teď stále mluví o respektování dětí, o tom, že se mají nechat rozvíjet samostatně, že se k nim máme chovat s respektem, rovnoprávně. ALE pozor, někteří to špatně pochopili - rovnoprávně jako děti k dětem. Děti nejsou dospělé . Ale mnozí chápou rovnoprávnost tak, jako že se k nim budeme chovat jako k dospělým. Ale  dospělí už  mají zkušenosti - zpravidla ty negativní si pamatují a hlavně ty pak ovlivňují jejich chování. Dospělí jsou zablokovaní v mnoha ohledech. Prvně myslí a pak už nejsou schopni konat. Někteří vymysleli, že se tak tedy máme chovat i k dětem -jako by byly dospělé – přemýšlet než s nimi jednáme a spousta rodičů, pak pro samé přemýšlení o tom co řekne, zapomene na přítomnost dítěte v daném okamžiku, na to, že chce být s námi, komunikovat, dotýkat se mazlit, prostě jen tak být.

Děti cítí a podle toho, co cítí se chovají a jednají. Být na stejné úrovni s nimi, znamená na jejich úrovni – cítit a jednat a pak samozřejmě i přemýšlet, ale nikdy nenadřadit mysl pocitu. Netahejme je tedy tedy na naši úroveň dospělosti, nedělejme z nich malé dospělé, ale objevujme znovu dětsví v sobě s nimi. To je moje víra a cesta, kterou jsem si prošla a půjdu po ní dál. A objevovat dětství v sobě, znamená především se dívat. Dívat se na děti jak si hrají, jak přichází na nové věci, jak žádají o pozornost,... Dívat se a chtít vidět přítomnost – to co se skutečně děje. Ne to, co si o tom myslím já.