O pokoře

SEBEVĚDOMÍ, TOLERANCE A POKORA

Snad v každé generaci se tvrdí: "To my jsme takoví nebyli. Ta dnešní mládež je hrozná" . Je to tak? Jsou děti horší než jsme byli my? Co se děje? Vždyť děti se učí nápodobou. A koho napodobují? Rodiče, učitele, známé,...?

Často slýchám, že je potřeba aby byly komunikativní, sebevědomí, uměly stát za svým názorem, že v téhle době je to potřeba. Na druhou stranu by měly být také tolerantní, schopni spolupracovat a přijmout názor druhého. To všechno se ve společnosti říká, to všechno je po dětech vyžadováno. Ačkoli už když jsi to přečtete jsou některá slova na první přečtení dost protikladná. A zvládnout udržet si vlastní názor a zároveň tolerovat názor jiných a spolupracovat s nimi je dovednost, ke které dlouho dospívá mnoho dospělých (někteří to možná ani nezvládnou). Nicméně se o tom všem hodně mluví a píše a tak já už o tom psát nechci.

POKORA – je to, co mi chybí slýchat.

Encyklopedie ji popisuje jako jednu ze sedmi ctností, pocit, kdy si člověk uvědomuje vlastní nedokonalost či závislost na někom. Skromné chování, nesobeckost a projevuje se u člověka, který respektuje druhé. Pokora vyrůstá z pocitu vlastní slabosti vzhledem k požadavkům vyšších bytostí.

Já bych chtěla dodat , že pokora je podle mně ve společnosti málo vidět a cítit a děti jí tedy těžko mohou napodobit. Často po nich chceme, aby byli pokorní vůči rodičům, což odpovídá první větě definice – aby si uvědomili vlastní nedokonalost a závislot. Na druhou stranu chceme, aby byly sebejisté a samostatné. A kdy rodič projevuje nedokonalost, závislost? Jsou situace, které nedokážeme zcela ovlivnit – prší, když jsme chtěli jet na společný výlet na kole. Nejedeme. Dítě se vzteká, protože jsme to slíbili. Můžeme se vztekat s ním, nadávat na blbé počasí, které se nechová podle nás, nebo na moderátora v televizi, který říkal že bude hezky a nebo to uchopit jako ideální příležitost projevit soucit a pokoru k přírodě. "Taky jsem smutná, moc jsem se těšila, ale jsou věci, které se nedají ovládat zcela, ale můžeme si přát, modlit se k andělíčkům, aby co nedřív přestalo pršet a my mohli jet."

POKORA NENÍ BEZNADĚJ. Nevnímám pokoru jako vzdání se někomu, něčemu, neznamená to nechat se ovládat, ale přijmout situaci jaká je s nadějí na změnu. Cítím a snažím se předávat dětem POKORU S NADĚJÍ. Naději vyjádřenou modlitbou, přáním, že pokud je to pro dobro všech, tak se modlím za změnu. Přeju si ji, ale netlačím, nejsem na ní závislá. Vnímám to jako SEBEVĚDOMÍ S POKOROU - chci, pracuji na tom, vkládám svoji energii, protože mi to dělá radost a pomáhá překlenout třeba i dobu, kdy "prší", ale vyrovnám se s tím, pokud přestane pršet až zítra. 

Sebevědomí bez pokory je egoismus a ostré lokty a v mém příkladu s deštěm by rodič sedl např. k počítači a napsal stížnost na předpověď počasí :-)

POKORA K NEMOCI – Jsem přesvědčená, že nemoc přichází jako pomocník a ukazatel. Když jsme na špatné cestě – proti sobě, zastaví nás a donutí přehodnotit situaci. Děti mnohdy vycítí naše potíže dřív než o nich víme my a onemocní zpravidla před námi. Pokud hned běžíme k lékaři a děti dostatnou léky, které nemoc potlačí, nic se nevyřeší, jen zatlačí do podvědomí. Jak tedy jinak? Přijmout nemoc jako příležitost být spolu. Společně s dětmi ležet, v klidu relaxovat a společně si nemoc "užít". Věřte uzdravují se velmi rychle. Trvalo mi, než jsem k tomu dospěla a zrealizovala, ale fungujete. Měla jsem zpočátku strach z toho, že když to takhle budu dělat, děti si zvyknou, že když onemocní tak se jim věnuju a budou nemocné často. Nebudou. Pokud se jim věnujeme běžně, nemají tu potřebu. No a pokud se jim nevěnujeme, je to volání o pomoc, protože jsou naše, my je chtěly a důležitější úkol než být a učit se společně žít s našimi dětmi tu nemáme.