Sdílení s lesem II.

Dnešní sdílení s lesem – Vběhla jsem do lesa a myslela na pojem EMOČNÍ INTELIGENCE, o kterém jsem dnes četla. No myslela se říct nedá, nějak mě dráždil pod kůži a to ,co k němu bylo napsáno též, jak svědivá vyrážka. Proč se mi to děje? Už spojení těch slov emoční a inteligence vnímám jako velký rozpor. A jako červený vykřičník větu, ve které autor vysvětluje, že bylo dokázáno, že mladí lidé, kteří zvládají své emoce jsou úspěšnější snad ve všech oblastech svého života. Asi jsem naladěná na úplně jiné vlny. Jen by mě zajímalo jestli jsou ti lidé také šťastnější, usměvavější a zdravější. O tom tam totiž nic nebylo.

Brzy jsem naštěstí vnímala lesní vzduch, zelené stromy, příjemné jehličí, své tělo, kterému se teď krásně lehce po tom lese běhá. Přicházelo i několik dalších vjemů – proč se tím vlastně zabývám? Proč řeším, přemýšlím, vkládám energii do něčeho, co mi už podle názvu přijde jako naprostý nesmysl, který si někdo vymyslel, aby dokázal manipulovat s lidmi ? Protože to prezentuje jako pravdu, jako něco obecně platného ? Prezentuje to tak opravdu ?....já jsem to tak z článku vnímala.

Znělo mi v uších – mladí lidé, kteří se naučí zvládat své emoce.....mladí ? Vnímání a vyrovnávání se s emocemi cítím já jako celoživotní cestu přinášející stále nové a nové výzvy. Proto emoce jsou, abych výzvy vnímala.

Rozlišuji jejich prostřednictvím s čím souhlasím a s čím ne. Nehodnotím zda je to dobré a špatné, ale rozlišuji s čím jsem na stejné vlně a s čím ne. Výzvou je též pravdivě – tak jak to cítím – pojmenovat s čím souhlasím a s čím ne, aniž bych hodnotila, vyčítala. ...Mnoho lidí však žije svůj kolotoč (vzorec) výčitek a soudů a zřejmě neslyší – nevnímá – nepřijímá jiný způsob komunikace. Jak jinak si vysvětlit, že křičí či jsou jinak nepříjemní, když jim sdělím, že nesouhlasím.

Buď ještě můj popis nesouhlasu není dostatečně popisný a nehodnotící, nebo oni i přesto, že je, odmítají tento způsob komunikace přijmout. Pan psycholog Herman popisuje ve své knize "Najděte si svého Marťana" tzv. komunikační psychopaty a to jsou mám pocit oni. Ať s nimi mluvíte jak mluvíte, nedomluvíte se. Ale o nich psát nechci. To jen, že se mi ten pojem připoměl.

Chtěla jsem sdílet ještě jedno lesní poselství DÁVÁNÍ A PŘIJÍMÁNÍ. Zastihl mě pocit, že jsem vydala spoustu energie někde, kde to bylo úplně k ničemu. Přepadla mne úzkost z toho, že jsme nepoznala dřív, že je to marné. Proč si to dělám?? Proč jsem to dělala ? Odpověď přišla hned – zažila jsi spoustu krásného, příjemného, radostného, mnoho jsi se naučila. Že jsi měla i jiná očekávání? Víš, jak je to s očekáváními? Neřekla sis už několikrát že cíl tvé cesty, ať je kdekoli a s kýmkoli, je právě tohle – radostné , příjemné chvíle, během kterých se učíš ? Že jsou i nepříjemné plné marnosti? Přestaň s očekáváním, říkej co chceš, jdi kam chceš, dávej komu chceš, ALE NEČEKEJ PŘÍJETÍ, přesto, že je příjemné, že když dáváš dárek, dotyčný ho s díky příjme a ty z toho máš radost. Měj radost z toho, že jsi mu ho mohla dát. Třeba se mu jednou hodí, pochopí a bude na Tebe s láskou vzpomínat nebo naopak. Je přece jedno co bude, důležité je, co je a že máš radost z dávání. Nikdy nedávej,pokud bys necítila radost z dávání, pokud bys necítila, že chceš DÁT. Ale to já přece vím. Vím, dávám, že chci,přesto jsem vždy chvíli smutná, když můj dárek zůstane netknutý. Po rozhovoru s lesem vím, cítím, že to už ale není má věc. Tudíž se netýká ani mě, ani mé radosti.