O systému a životu v něm

Častěji než dřív teď slýchám kolem sebe, jak je systém špatný, jak nás nutí, dělat věci, které nechceme a znemožňuje nám dělat to, co nás uspokojuje a zajímá a co cítíme jako správné a máme z toho radost.

Častěji než dřív a velmi silně teď také dostávám impulsy z Vesmíru psát, to co cítím a dělám já a posílat to do světa. A dokud to neudělám, nemůžu se většinou soustředit na nic jiného.

Častěji tedy píšu a daleko víc vnímám, cítím, dělám, co cítím, i když mi to někdy vůbec nepřijde ani normální ani lehké, ale pocit potom takový je – normální, lehký, radostný :-)

A teď mám napsat o systému – i já totiž často říkám, že systém je špatný a chci vystoupit. Ale nejde to. Změnit ho? Copak můžu? Já? Pár lidiček? Můžu. Já, pár lidiček, každý z nás. Nebude to hned a není lehké měnit zajeté koleje, ale pokud chceme, aby naše děti tvořily už jiný systém, jiný svět, musíme jim ukázat jak.

Děti se učí nápodobou, chcete, aby napodovaly naše tvoření našeho nevyhovujívcího systému?

Jak to ale udělat, když veškeré snahy statečných o vystoupení ze systému většinou nekončí úplně happyendem?

Mám pocit, že v něm musíme zůstat. Zůstat součástí systému a měnit ho zevnitř. Nahlodávat ho svojí osobností, duší, svým vlastní nezlomným já.

Přišlo mi zase takové podobenství a tak se s vámi o ně podělím.

Představte si složitý stroj složený z tisíců součástek. Když stroj vymysleli a skládali, byly k dispozici určité tipy součástek, prostředí, vědomosti,.....stroj vymysleli složili a on fungoval. Ale časem se začalo měnit prostředí, některé součástky se ochodily a bylo třeba je vyměnit. Ale ty původní se už nevyráběly – už byly jiné materiály, technologie a tak dali součástku, co nejvíce podobnou těm původní. Ale ouha , měla nepatrně jiné vlastnosti a zcela nepasovala do vymezené skuliny a funkce. Ale byla neoblomná, pevná a držela se svého. Co se stalo? Postupně se začala měnit funkce stroje a tím se kazily další součástky, které se musely nahrazovat a stroj začínal v důsledku změn fungovat s chybami, nebo nefungoval vůbec a tak vývojáři museli vždy reagovat a upravit funkci a spoje, aby stroj fungoval . Když změn bylo hodně byli postaveni před volbu – vymyslet jiný následný stroj s novými součástkami nebo se vrátit k výrobě zastaralých součástek , aby původní stroje mohli opravovat?

Jak jste jistě vytušili ten stroj je systém a součástky my a naše děti.

Chceme, abychom místo nových, součástek stále dokola vyráběli ty staré – abychom děti stále vychovávaly ve starých vzorcích? Druhým extrémem je, že nové součátky dáme úplně stranou, nijak se nebudeme snažit je do původního stroje zařadit a budou čekat na vývojáře, až jim nový stroj vymyslí. Protože do toho starého nemohou. A tak budou ležet ve skříni až zrezaví a pak už je tam stejně nebudou moct dát.

Jak změníme systém (stroj)? Budeme čekat až někdo vymyslí jiný nebo bude postupně nahrazovat součástky staré novými – své staré myšlení a necítění, cítěním a změnou myšlenek a nutit vývojáře pozorovat, vnímat a vymýšlet přístupy a změny aby se stroj postupně sám změnil a dospěl k nové podobě?

Co se stane, když nová součástka bude chtít zapadnout do starého stroje, ale nebude dostatečně pevná? Stroj změní ji. A ona se pokazí. Proto jsme my i naše děti nemocní. Necháváme stroj - systém, aby si nás zpracoval a kazíme se. 

Tak a to je vše. Těžká volba?